Haruki Murakami II.
Dnes už textu pochopitelně rozumím. Zpívá se v něm, abychom dělali, že jsme šťastní, i když je nám do ouvej, a že to vlastně nakonec není ani tak těžké. Píseň, která jako by z oka vypadla Šimamotinu nádhernému úsměvu. No, nebudu ji moc komentovat, jen bych dodal, že někdy to tedy těžké je, a víc než dost.
Šimamoto měla na sobě modrý svetr s kulatým výstřihem. Takových modrých svetrů měla hned několik. Řekl bych, že pro ně měla slabost. Anebo prostě dobře padly ke tmavomodrému školnímu saku. U krku bylo vidět bílý límec blůzky. Sukni měla kostkovanou a punčochy bílé. Pod přiléhavým svetrem z měkké vlny bylo dobře vidět, jak se jí začínají rýsovat ňadra. Obě ruce měla na pohovce, a nohy složené pod sebou. Jeden loket měla opřený o opěradlo pohovky, a s pohledem obráceným někam dodaleka poslouchala skladbu.
„Hele,“ řekla najednou. „Myslíš, že je pravda, že rodiče, co nemají víc než jedno dítě, spolu moc dobře nevycházejí?“
Chvilku jsem o tom přemýšlel. Nechápal jsem ale, jak by takové věci spolu mohly souviset. „Kdes to prosím tě slyšela?“
„Někdo mi to říkal, už dřív. Že když se rodiče nemají rádi, nemůžou mít víc než jedno dítě. Bylo mi potom moc smutno.“
„Aha,“ řekl jsem na to.
„A vaši se rádi mají?“
Nedokázal jsem jí hned odpovědět. O tomhle jsem ještě nikdy nepřemýšlel.
„Moje máma má myslím zdravotní problémy. Nevím, co přesně jí je, ale mít další dítě by pro ní byla už moc velká zátěž, takže to nejde.“
„A myslíš někdy na to, jaké by bylo mít sourozence?“
„Vůbec.“
„Jé, a proč?“
Vzal jsem do rukou obal gramodesky, který ležel na stole, a zadíval jsem se na něj.
Ale na čtení už byla v místnosti moc velká tma, takže jsem obal nakonec vrátil zase na stůl a protřel si oči. Tuhle otázku už mi jednou předtím položila matka. Moje odpověď ji tehdy ani nepotěšila, ani nezarmoutila. Jen se pak zatvářila udiveně. Byla to ale ta nejpoctivější a nejupřímnější odpověď, jakou jsem jí tehdy mohl dát.
Odpovědět mi tehdy zabralo spoustu času. Pořád jsem se nemohl jasně vyjádřit. Ale chtěl jsem jí tehdy říct zhruba tohle: Teď zrovna žádné sourozence nemám. A kdybych je měl, tak bych vlastně byl někdo jiný, než jsem. A abych si takový, jaký jsem teď, představoval, jaké by bylo, kdybych takový nebyl, se mi nezdá normální. Taková otázka mi prostě vůbec nedávala smysl.
A úplně stejně jsem pak odpověděl i Šimamoto. Zadívala se mi potom do očí. V jejím výrazu bylo něco, co člověka bralo za srdce. Bylo v něm – uvědomil jsem si to pochopitelně až mnohem později – něco, čím si lehce a neomylně proklestila ke každému cestu. Dodnes si pamatuju její rty, jejichž výraz se nepatrně měnil spolu s každým hnutím v její tváři, i ten chvějivý, sotva rozpoznatelný svit někde hluboko vzadu v jejích zornicích, který mi tolik připomínal plápolání plamínku svíčky na konci dlouhé, temné místnosti.
„Myslím, že ti rozumím,“ řekla tichým, skoro dospělým hlasem.
„Opravdu?“
„Vážně,“ odpověděla. „Řekla bych, že na světě jsou jednak věci, které můžeš vrátit zpátky, a pak věci, co se zpátky vracet nedají. A čas je právě jedna z těch věcí, co zpátky nevrátíš. Jak jednou něco dojde po nějakou mez, už se to pak nedá vrátit tam, kde to bylo dřív, nemyslíš?“
Přikývnul jsem.
„Jak běží čas, všechno pomalu tuhne jako cement ve kbelíku. A pak už se s tím nedá nic dělat. Ty vlastně chceš říct, že už jsi jako ten ztuhlý cement, a že už jiný nebudeš.“
„Možná tak nějak,“odpověděl jsem dost nejistě.
Šimamoto se na okamžik zadívala na své ruce. „Někdy mě napadá, jaké to asi bude, až vyrostu a vdám se. Přemýšlím, kde budu asi bydlet, a co budu dělat. A taky kolik budu asi mít dětí.“
„Jo?“
„Ty o takových věcech nepřemýšlíš?“
Zavrtěl jsem hlavou. Dvanáctiletí kluci mívají jiné starosti. „A kolik bys teda chtěla dětí?“
Zvedla ruku, kterou měla až do té chvíle opřenou o opěradlo pohovky, a pak ji položila na koleno. Trochu nepřítomně jsem sledoval, jak její prsty obkreslují jeden ze čtverečků na látce sukně. Bylo v tom něco fascinujícího. Jako by z jejích prstů vycházela neviditelná nit, ze které se pomalu spřádá nový a nový čas. Když jsem přivřel oči, úplně jsem ho viděl vířit tmou. Jeho spirály se rodily a pak zase tiše ztrácely ve tmě. Odněkud z dálky bylo slyšet, jak Nat King Cole zpívá South of the Border. To „na jih od hranic“ mohlo být jedině v Mexiku. To jsem tehdy ale nevěděl. Cítil jsem v těch slovech zaznívat něco zvláštního, jedinečného. Pokaždé, když jsem tu píseň slyšel, musel jsem myslet na to, co se asi tam na jihu skrývá.
Otevřel jsem oči. Šimamoto dál a dál objížděla prstem vzorek sukně. Někde hluboko uvnitř jsem pocítil lehký, sentimentální smutek.
„Víš, co je zvláštní?“ zeptala se najednou Šimamoto. „Já si vůbec nedokážu představit, že bych někdy měla víc než jedno dítě. Dokážu si jakž takž představit, že ze mě bude máma a že budu mít dítě. Ale pomyšlení, že by to dítě mělo mít ještě nějaké sourozence, to už je nad moje síly. Moje dítě prostě sourozence mít nemůže. Bude to jedináček.“
Rozhodně byla na svůj věk až moc vyspělá. A bezpochyby jsem se jí líbil. Ona mě taky. Nevěděl jsem ale, co si s tím počít. Jenže to možná netušila ani ona sama. Jednou, ale opravdu jen jednou, mě vzala za ruku. Někam jsem s ní šel, a ona najednou chytila mou ruku, jako by chtěla říct: Teď tudy, pospěš si. Trvalo to všeho všudy deset vteřin, mě to ale připadalo jako půl hodiny. A trochu mě pak rozladilo, když mě zase pustila. Věděl jsem, že to celé udělala schválně, i když se snažila, aby to vypadalo jako náhoda.
Ten dotek si pamatuju i teď, úplně přesně. Takový pocit jsem nepoznal nikdy předtím, a nikdy potom. Byla to jen malá, hřejivá ruka dvanáctileté holky. V její dlani a prstech jako by se ale ukrývalo všechno, co jsem tehdy toužil poznat. Všechno, co jsem musel poznat. Pochopil jsem to, jakmile se mě dotkla. Pochopil jsem, že to, co chci a musím poznat, opravdu existuje. Během těch deseti vteřin jsem měl pocit, že jsem se stal ptáčkem, který poletuje ve větru po nebi a dívá se z té výšky dolů, do širého světa. Ten svět byl ještě moc daleko a já nevěděl, co mě v něm všechno čeká. Věděl jsem ale, že je opravdický a že se do něj jednoho dne podívám. Tajil se mi dech a srdce mi prudce bušilo.
Když jsem se potom vrátil domů, posadil jsem se ve svém pokoji za stůl, a dlouho si prohlížel ruku, za kterou mě Šimamoto vzala. Byl jsem moc šťastný, že to udělala. Ještě několik dní mě to pak hřálo u srdce. A současně mátlo, zneklidňovalo a vyvádělo z míry. Nevěděl jsem, jak se s tím vyrovnat, ani co s tím udělat dál.
Krátce nato jsme skončili základní školu a na střední už každý z nás chodil někde jinde. Naše rodina se totiž nakonec musela přestěhovat do jiného města. Bylo ale všehovšudy jen nějaké dvě stanice vlakem daleko, takže jsem od té doby za Šimamoto ještě několikrát zajel na návštěvu, řekl bych tak třikrát nebo čtyřikrát během prvního čtvrt roku po přestěhování. Ale tím všechno skončilo. Pak už jsem tam nikdy nebyl. Byli jsme tehdy v citlivém věku života a svět jako by se nám od základů měnil. Změnili se naši známí, změnily se naše školní uniformy, změnily se učebnice. Moje postava, můj hlas i moje názory na nejrůznější věci procházely tak razantními změnami, že mi najednou ta intimní atmosféra mezi mnou a Šimamoto začala být skoro na obtíž. Nehledě na to, že i ona sama se měnila, tělesně i duševně, a to mnohem víc, než já. A to jsem nesl dost nesnadno. Zdálo se mi totiž, jako by se její matka začala na mé návštěvy u nich doma divně dívat. Jako by říkala: „Co nám sem ten kluk pořád tak leze? Už přece nejste sousedi, ani spolužáci.“ Asi jsem to tehdy všechno moc prožíval. Ale ty pohledy Šimamotiny matky mi opravdu šly trochu na nervy.
A tak jsem Šimamoto navštěvoval čím dál tím víc zřídka, až jsem k ní nakonec přestal chodit vůbec. Myslím si (konkrétnější slovo mě opravdu nenapadá a nakonec ani není moje povinnost, abych tady rozpitvával tu ohromnou masu vzpomínek, které říkáme minulost, a stanovoval, co bylo správné a co ne), myslím si teď, že to byla chyba. Neměl jsem ten vztah jen tak zahodit. Potřeboval jsem jí, a ona mě asi taky. Ale až moc jsem si tehdy uvědomoval sám sebe, a bál jsem se riskovat, že mě něco zasáhne a raní.
Znovu jsem jí měl vidět až za spoustu let poté.
Od doby, co jsme se přestali scházet, se mi po ní v jednom kuse stýskalo. Vzpomínky na ní mě těšily a povzbuzovaly po celé to nekonečné a na zmatky víc než bohaté pubertální období. Měla v mém srdci své stálé, nezaměnitelné místo, vyhrazené jenom jí, jako nějaký stůl v tichém odlehlém koutě restaurace, na kterém stojí tabulka „Rezervováno“. Jen pro ni, napořád, i když jsem si nedělal moc velké naděje, že ji ještě někdy uvidím.
Když jsme se poznali, bylo mi teprve dvanáct. Vlastně jsem ještě neměl ani ponětí o nějaké sexuální touze. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě vůbec nezajímalo její zvolna se zakulacující poprsí a že jsem se nechtěl dozvědět, co to vlastně schovává pod sukní. Netušil jsem ale ještě, co takové věci znamenají, ani kam mě přivedou. A tak jsem jen napínal uši a přivíral oči a představoval si všechno možné. Byly to pochopitelně jen neurčité výjevy, nejasné jako v mlze, s nezřetelnými rozmazanými obrysy, cítil jsem ale, že se v nich ukrývá něco pro mě moc důležitého. A nakonec jsem poznal, že to samé, co já, si určitě představuje i Šimamoto.
Možná jsme cítili, jak jsme nedokonalí, a že se to musíme pokusit nějak skrýt, vyplnit něčím nově vytvořeným. Stáli jsme před dveřmi ke změnám, a v nejasném, bledém světle se sami dva na deset vteřin pevně chytli za ruce.