Helenka Součková
...Helenka to nemá lehké. Má problémy, kam se podívá. Doma, ve škole... Se spolužačkou Julií se jí vždy podaří udělat nějaký průšvih - většinou jsou pak obviněny, že se bouří proti socialistickému režimu. Obě jsou ve sdružení Pomed, které založily se spolužáky z gymnázia, a jehož náplní je především umělecká činnost. Jeho členové píší básničky, skládají písně atp. a vznikají z toho nemalé problémy, protože se opět většinou jedná o kritiku politické situace. Navíc má Helenka různé trable a dilemata s mladíky, kteří se kolem ní motají buď moc, pokud jde o nějaké, které nechce, nebo málo - v případě Antoši, do kterého je zamilovaná. Moc radosti ji nepřidává ani rodina - maminka, která se neustále opíjí a hádá se s Helenkou, tatínek, který se to všechno snaží přehlížet, a bratr Pepa, co svojí sestře pěkně leze na nervy. Maturitu sice udělá, ale díky jejím rodinným poměrům a tomu, že nechce vstoupit do strany, ji nevezmou na vysněnou žurnalistiku, a tak končí jako poskok v knihovně... Navíc jí poprvé za celý její život napíše její biologický otec, kterého nikdy neviděla, z Německa, že je jí již osmnáct let, a tak jí přestává konečně posílat alimenty. A tím končí celý příběh...
Kniha je tragikomickou mozaikou doby, která ani s odstupem času neztratila nic na své obludnosti. Nedávnou dobu, ve které se příběh odehrává, i to, co se nám globálně tato kniha snaží říct, můžeme zjednodušeně shrnout do jediné prosté věty: Kdo je ve straně, má všechno, kdo není, nemá vůbec nic...